U14 zhodnocení sezony 2015/2016

Hodnocení soutěže FAŠV U14 – žákovská liga skupina B

Základní část: 6 bodů a skóre 28:138 průměr na zápas 1:5

Nadstavba: 2 body a skóre 15:46 průměr na zápas 1:3

Hráči, kteří nastoupili: Hladík, Meidl, Motl, Džavík, Král, Blahník, Jetmar, Mann, Kubr, Svatoň, Nácar, Černý, Pajkrt, Farkaš, Štefan, Dvořák, Musil, Belo, Hamada, Rus, Čáp, Hejna

V červenci roku 2015 jsme zahájili dvouletý cyklus ročníku 2002. Při nástupu k této kategorii jsem vypracoval tzv. Desatero naší kategorie a seznámil s ním rodiče. Nejsem trenér, který přehlíží nedostatky a je spokojený, že hráči přijdou jen na zápas. Nastavili jsme si jasná pravidla hry s tím, že jsem věřil tomu, že přes toto síto se již v jarní části soutěže budou objevovat kluci a jejich rodiče, kteří mé filozofii věří a porozuměli jí.

Před jarní částí soutěže a hlavně do baráže, jsem již chtěl nastoupit s hráči a rodiči, kteří táhnou za jeden provaz. Do jarních bojů ze sestavy vypadli Hladík, Král, Blahník, Dvořák, Musil. Zejména u Vlasty Blahníka to bylo z mého pohledu nepochopitelné. Tento hráč pracoval po celou dobu podzimu velice dobře, bez kázeňských prohřešků, stal se lídrem naší obrany a pak ze dne na den přestal docházet. Protože ten kluk za to opravdu stál, snažil jsem se osobní návštěvou u Vlasty doma zjistit, co se stalo, to samé udělal i tým a i někteří rodiče ostatních chlapců na Vlastu tlačili, aby nekončil. Bohužel se nám Vlastu nepovedlo k fotbalu vrátit. Bylo to první výrazné oslabení mého týmu před jarní soutěží. Další problém se začal řešit před soustředěním, kdy rodiče Honzy Kubra a Ondřeje Manna, nepustili své syny na soustředění. I toto byla chyba, která se nám v průběhu jara vymstila. Pro mě bylo soustředění důležité hlavně z toho důvodu, že jsem mohl být s kluky 24 hodin denně a mohl rozpoznat jejich návyky, životní styl, umění respektovat jiné rozhodnutí, jiné hráče atd. To za běžnou tréninkovou jednotku nepoznáte a zrovna v případě Honzy a Ondry, by mě jejich chování a vystupování na soustředění moc zajímalo. S oběma chlapci a jejich rodiči jsem měl již v průběhu podzimu pár rozhovorů a snažil jsem se je víc k fotbalu přitáhnout a naučit je respektovat potřeby týmu. I přesto, si myslím, že na jarní část soutěže jsme se připravili dobře a hlavně dostatek zápasů v zimní lize byl prospěšný.

Do jarní části soutěže tedy již nastoupil tento tým:

Meidl, Motl, Džavík, Jetmar, Mann, Kubr, Svatoň, Nácar, Černý, Pajkrt, Farkaš, Štefan, Belo, Hamada, Rus, Čáp, Hejna

Mužstvo bylo složeno ze 17 jmen, což jsem považoval za dostatečný počet před jarní částí soutěže. Úvod jarních bojů jasně ukazoval, že jsme na správné cestě a zejména domácí zápas s Duklou, byl asi vrcholem našeho snažení, což konstatoval i trenér Dukly, který před mým týmem vysekl poklonu za jejich obrovský výkonnostní posun. Bohužel poté se dlouhodobě zranil Honza Kubr, kterého porazil pes a poškodil mu obratle na páteři. Těžký výron potkal Toníka Farkaše. Maty Rus nedodržel dohodu, že jeho střídavý start z Lokotky Č. Lípa bude o tom, že vždy dostane před zápasem Lokotky přednost naše akademie a zápasy české ligy, ale on raději chodil hrát za Lokotku. A před nadstavbou na fotbal přestal docházet Mann a Svatoň a to v období, kdy už nebylo možno uskutečnit hostování a přivést další hráče. Rázem nás bylo málo a zbytek soutěže byl již jen odvarem toho, co jsem očekával. Jsem přesvědčen o tom, že pokud by tým zůstal pohromadě, bylo v jeho možnostech porážet Kolín, Chrudim i Povltavskou akademii a sehrát s Trutnovem vyrovnanější partii. Vždy jsem říkal, že pokud trenérovi končí hráči, dělá svou práci špatně a stojím si za tím. Je ale potřeba mít vždy u této kategorie podporu v rodičích. Pokud dítě doma slyší urážky na adresu učitelů, vychovatelů, trenérů, těžko lze předpokládat, že dítě před tréninkem v hlavě přepne mozeček a bude pozitivní, usměvavé a natěšené plnit náročné úkoly. Tak to prostě nefunguje a nikdy fungovat nebude. Přesto jsem na svých trénincích vždy pozoroval dobrou náladu a úsměv na rtech a jsem přesvědčený, že kluci byli na tréninku rádi. Problém byl dostat ty kluky na hřiště od počítačů a to trenér bez podpory rodičů již nezvládne.

Celkově jsme v soutěži urvali 8 bodů, můj předpoklad před soutěží bylo bodů 12. Tím jsme tedy nedosáhli sportovního výsledku, který jsem jako trenér předpokládal. Spokojen jsem naopak byl s herním stylem, který jsme se od prvního tréninku začali učit a to konstruktivní fotbal založený na kombinaci a hře 1:1 či 1:2. Nevadilo mi, když hráči nahrávali na obsazeného hráče, dokonce jsem to po nich vyžadoval. Vím, že pokud bychom hráli defenzivněji a jednoduše, uhráli bychom bodů zřejmě o dost víc, ale dle mého to není v této kategorii důležité. Kdo chodil na naše zápasy, viděl, jak kluci této hře přivykali a předváděli myslím velice líbivou a konstruktivní kopanou. Velkou naší nevýhodou byla subtilnost našeho mužstva. Byli jsme jednoznačně nejsubtilnějším mužstvem v soutěži a po ukončení činnosti Vlasty Blahníka a Matěje Ruse, to již bylo neřešitelné chtít, aby kluci vyhrávali souboje s o hlavu většími hráči. Přesto nikdy nesložili zbraně a bojovali do poslední minuty. Subtilnost se týkala i našeho brankaře a dle statistiky jsme dostali 73% branek do horní části branky, kam Lukáš Meidl prostě nemůže doskočit a soupeři toho dokázali využívat. Kdyby měl Luky o 10 cm víc, tyto branky bychom neinkasovali. To jsou prostě objektivní příčiny toho, proč jsme bodově nebyli tak úspěšní, jak jsem předpokládal.

S odstupem času jako trenér bych nic neřešil jinak, jak jsem řešil. Moje filozofie je možná pro mnohé náročná, ale k úspěchu nikdy nevede polovičatost a vyšlapaná cestička. Žákovská liga je výběrová soutěž a ten kdo jí chce úspěšně zvládat, musí pro to obětovat hodně svých sil i času. Ti, kteří to se mnou dokončili, sami dobře vědí, co všechno jim ten rok dal. Jak moc se ve svých dovednostech zlepšili. Je smutné, že to ocenili většinou jen trenéři soupeřů/Dukla, Liberec, Jablonec, Povltavská/. Od vlastního vedení jsme slova chvály bohužel neslyšeli a o nějaké morální podpoře nemůže být ani řeč. Ti kluci a rodiče, kteří soutěž dohráli, si zaslouží ode mě absolutní poklonu a smeknutí klobouku. Ti opravdu chtějí, aby se jejich dítě stalo dobrým člověkem, ti opravdu dělají maximum pro to, aby jejich syn byl úspěšný a vždy, když jsem požádal o pomoc, mi ji ochotně poskytli. Za to jim můžu jen poděkovat a klukům samozřejmě taky. Kluci byli jako moji synové. O to víc mě mrzí, že jsem nemohl s nimi dokončit naší dvouletou spolupráci a po roce mi vedení nenabídlo pokračování v mé práci. Na jednu stranu vedení chápu, že spolupráce se mnou je složitá, ale jsem přesvědčen, že nejdůležitější je prostě hráč. Když tu nebude hráč, nebude tu trenér ani vedení a potřebám hráče se musí prostě vše podřídit. A to se v našem případě jednoduše nestalo. Jako trenér jsem od 11 z 13 rodičů cítil obrovskou podporu, rodiče dokonce vyvolali jednání s vedením o setrvání mého realizačního týmu u mužstva, což považuji za největší ocenění naší práce. Jen ti rodiče co sledovali naše tréninky a naše zápasy mohou objektivně posoudit, jak se vše událo a jak to bylo. To pan Hradiský ani pan Rys, při vší úctě k jejich osobám, opravdu posoudit nemohou. Takže rodiče a kluci, moc děkuji za nejemotivnější rok mé trenérské práce ve svém životě. Bylo mi s Vámi fakt moc dobře.
V závěru musím poděkovat i kategorii U15 vedenou panem Hamadou a Jordákem. Možná dost neskromně jsem přesvědčen, že i naše U14ka a naše buldočí práce při našich zápasech a pozitivní myšlení se trošku projevilo na tom, že kluci z ročníku 2001 vytvořili soudržný celek, který v závěru soutěže předváděl dobrý fotbal a lidsky jsme společně s ročníkem U15 i jejich rodiči vytvořili super partu lidí. Takže poděkování patří i této kategorii jak hráčům, trenérům a jejich rodičům a samozřejmě mému asistentovi Jardovi Jelínkovi.

Zdeněk Heinzel