Stanislav Horáček oslavil 80. narozeniny

V neděli proběhlo před výkopem A týmu předání dárkového koše dlouholetému funkcionáři a trenérovi panu Stanislavu Horáčkovi ku příležitosti jeho 80.narozenin. V programu s ním byl otištěn rozhovor, který přinásíme i zde na webu.

Ještě jednou přejeme vše nejlepší, hlavně hodně zdraví do dalších let.

Stanislav Horáček starší, se narodil 5. 9.1936 v Nové Pace. Ve varnsdorfské kopané působil přes polovinu svého života. Letos oslavil 80 let. Přejeme mu hlavně hodně zdraví do dalších let.

Jak jste se dostal do Varnsdorfu?
Po absolvování náročné textilní průmyslové chemicko-technologické školy jsem dostal umístěnku do Národního podniku Velveta. Pracoval jsem zde ve Varnsdorfu celý život, i když jsem tu zpočátku vůbec zůstat nechtěl, dostat se tenkrát ze zaměstnání nebylo to tak jednoduché jako nyní. Člověk si nakonec zvykne, všude žijí lidé. Seznámil jsem se hlavně s fotbalisty, v Pace jsem vlastně s fotbalem začínal, a zůstal jsem zde do dnešních dní. K fotbalu jsem se dostal přes Zdenka Vodičku, pracoval se mnou také ve Velvetě, a při pracovních setkání zjistil, že taky hraju fotbal. Začínal jsem jako vedoucí mužstva, časem jsem si udělal trenérskou licenci v Klánovicích, v porovnání s dneškem mám tedy A licenci.

Co považujete za největší úspěch během Vašeho působení v kotlině?
Myslím, že největším úspěchem v kategorii dospělých byl postup do divize a následně do 3. ligy, kdy jsem u mužstva dospělých působil jako vedoucí a zároveň ještě trénoval krajský přebor žáků. V roce 1979 se nám podařilo tento přebor vyhrát a dostat se do Přelouče, kde byl tenkrát celostátní turnaj, který jsme k naší velké radosti také vyhráli. Z těchto žáků se dostali skoro všichni do A týmu, dříve se nesbírali děti z okolních vesnic.
3. liga ve Varnsdorfu to byl takový malý zázrak, setkávali jsme se zde s týmy Žižkova, Mostu, ústecké Army, Dukly, byla to tedy velmi kvalitní soutěž. Zdeněk Vodička po třech letech u mužstva dospělých skončil, byly zde různé tlaky, byli jsme jedním z oddílů, který neměl velké finanční prostředky, bylo to těžké, měl už i svůj věk, to bylo v sezoně 1974/1975 a já byl od trénování žáků doslova vhozen do vody jako trenér dospělých, vydržel jsem tu skoro 3 roky. Ta první vlna nadšení z třetí ligy už ovšem byla pryč, když se ve srovnání s prvními roky, kdy na zápas přišlo i 3500 diváků. Na třetí ligu dospělých v té době chodilo neuvěřitelné množství lidí. Nebylo to jako dnes, kdy trenér a hráči to mají jako hlavní zaměstnání. Každý z nás trenérů i hráčů šel na fotbal až po práci. Byl jsem po těch letech už taky unavený a nechtěl jsem to dělat sám, dříve asistenti nebyli. Tak výbor přemluvil Zdenka Vodičku a rok jsme to ještě dělali spolu. V roce 1977 došlo k reorganizaci 3. ligy a my byli mezi 5 sestupujícími týmy. Spadli jsme do divize, kde jsme se drželi dlouhé roky. V té době se u mužstva vyměnilo několik trenérů, z těch varnsdorfských to byl Suchomel a Vasilopulos. Musím vzpomenout ještě na dorost, chybělo málo k postupu do 2 ligy, když jsme skončili na 2. místě. V roce 1992 jsem požádal o uvolnění ze všech funkcí, které jsem v klubu vykonával, měl jsem dost náročné povolání a vládly zde nedobré vztahy, Varnsdorf nikdy neměl dobré správce, jeden mi dokonce vyhrožoval, když jsem po něm vyžadoval práci. Neměl jsem už síly na věčné dohadování. Od té doby začala další éra. Varnsdorf spadl z krajského přeboru, pak do něj zase postoupil. Po revoluci se tu začal tvořit celek s profi licencí. Chtěl bych se také zmínit o nynějším předsedovi klubu Vlastíku Gabrielovi, kterého jsem také trénoval a po skončení jeho hráčské kariéry jsem mu dělal asistenta. V téhle spolupráci nám to velmi dobře klapalo, vždy mi nutili někoho jiného, ale já chtěl vždycky jenom jeho. Bylo na něj velké spolehnutí. Kdyby se více věnoval fotbalu jako hráč, mohl si tenkrát zahrát i vyšší soutěž. V 65 letech, když jsem šel do důchodu, jsem byl ještě přesvědčen právě Vlastou, abych se do klubu vrátil a vedl v něm úsek mládeže a přitom trénoval žáky a dělal asistenta Pepíkovi Hlouškovi. Ještě jsem si tedy přidal necelé tři roky.

Jaká je dle Vás, z dob Vašeho aktivního působení, nejlepší varnsdorfská jedenáctka?

Každá generace má svoje, nedá se srovnat nynější hra, přístup, podmínky. A tak raději ideální jedenáctka tehdejší 3. Ligy.  Landa – Tonda Smolík, Zrůst, Zdeněk Just, Šerák, kluci Šandové, Pepa Kanta, Smolenický, Ing. Hendrich, Michal Suchiak, Uldrich.

Jak sledujete současnost ve VDF? Sledujete pouze A tým nebo i mládež?
Nenechám si ujít žádné utkání A týmu, dokonce se občas svezu s Vlastou Gabrielem a doktorem na venkovní utkání. Když tu hrála juniorka, tak jsem hodně často chodil. Co se týče mládeže, tak to je složité. Řekl bych, že tu pokulhává klubismu, za nás nebylo kde trénovat, bylo tu jedno škvárové hřiště a spousta týmů. Tenkrát jsme sledovali mládež daleko víc, nejen já, ale celá veřejnost, teď je to jiné, protože se to hraje všude jinde jen ne tady. Já se přiznám, že dříve jsme ti skalní sledovali všechny zápasy. Teď tu nikdo nehraje. Dřív v době mého bytí v klubu zde byla přípravka, 4 týmy žáků, 2 dorosty, a A a B tým dospělých, stadion v kotlině byl plně vytížen, někdy i přetížen. Každý si chtěl zahrát na trávě a taky si zahrál.

Varnsdorf nemohl postoupit do první ligy díky nevyhovujícímu stadionu. Dnes je Váš syn starosta, myslíte si, že je reálné ve Varnsdorfu někdy ligu hrát a přestavět stadion?
Víte, já si trošku ulevím, Peltu jsem trénoval, byl to vynikající kluk, měl super zázemí, ale jenom do žáků, pak přijel Jablonec a odvezl si ho. Myslím, si že to udělal špatně, trošku mu to vyčítám, tenkrát to udělali špatně, dříve to tu nebylo, teď to je - hrajte co to jde, postupte, ale máte pak rok na vystavění stadionu. Stadion není jen o rozhodnutí mého syna, je tam rada, oponentura, 100 lidi 100 názorů. Myslím si ale, že v klubu není žádná návaznost, kdo po Vlastíkovi přebere jeho funkci, v tom si myslím, že je taky problém. Jde taky o to, že město nebo klub, nemá žádného dalšího silného partnera, který by pomohl. Syn je velký sportovec, ale není to jenom o něm. Lidé chtějí chodníky a spoustu jiných věcí, než stadion pro pár příznivců. Musíme se na to dívat rozumně.

Varnsdorfskému fotbalu přeji jen to nejlepší, ať mu ta druhá liga dlouho vydrží. Vždyť na místní podmínky je to takový malý zázrak.